Filip Novák
Na Štěpána dobrý král
Václav z okna hledí,
všude kam se podívá,
závěje a ledy.
Svítil měsíc a byl mráz,
pálil jako divý,
a vtom spatří chudáka,
jak tam sbírá dříví.
„Hola, páže,“ pravil král,
„podívej se honem.
Odkud je ten sedláček,
víš-li něco o něm?“
„Pane můj, ten sedláček
bydlí támhle kdesi
u studánky v chalupě
pod samými lesy.“
Přines maso, přines chléb
a pár polen k tomu,
zanesem to ještě dnes
sedláčkovi domů.“
A tak šli, král s pážetem,
a tak vyrazili,
i když venku vítr dul
a vyl ze vší síly.
„Pane můj, je hrozná tma
a je hrozná zima.
Sotva jdu, už nemůžu,
strach mě z toho jímá.“
„Vkládej nohy do mých stop
a pojď dál, můj hochu!
Za chvíli ti nebude
zima ani trochu.“
Vkládal nohy krok co krok
do stop po svém králi,
a kam vkročil svatý král,
tam i sněhy hřály.
Proto, věřte, křesťané,
boháči i páni,
ten, kdo cítí s chudými,
dojde požehnání.
